Tak už jsem v tom taky. Digitální fotografie vládne fotografickému světu. Chcete uplatnit své snímky? Dodejte nám je skvěle upravené v digitální podobě… Žádné kinofilmy, temné komory, hrátky s chemií a napětí, jak to vyjde. Pěkně cvak, naloadovat do computeru, srovnat svislice, eliminovat soudkovitost a vinětaci, upravit histogram, vylepšit křivky, projasnit stíny, zničit přepaly, saturovat barvy, doostřit. Máte rádi sterilní dokonalost? Ale jistě, prosím. Masky, retuše, uřízneme, přidáme, změníme barvy… Že to s původní fotografií nemá nic společné. A má být? Tahle dobitá loďka že byla u holého břehu pokrytého odpadky a pod zataženým nebem se kolébala na šedavých vlnách nejmenovaného moře? Ale kdež, čistý bílý písek, palmy do očí bijící zelenou barvou, loďka jak z filmu o pirátech, jiskřící tyrkysové moře, šmolková obloha prosvětlená sluncem. Rajská dokonalost sama.
Nikoho nezajímá realita, dokument, přirozená krása, kterou lze najít ve všem kolem nás. Stačí se jen zastavit a trochu chtít. Ale my se nechceme snažit vnímat a cítit, chceme naservírovat svět potvrzující naše představy o dokonalosti a to bez sebemenší vnitřní snahy. Fotografie přizpůsob se, potvrď, ukaž, že to tak je. A tak modelkám retušujeme znaménka krásy, uhříky, vrásky. Skvělými programy činíme jejich pleť hedvábně sametovou, jak z jiného světa. Jen si sáhnout. Sebemenší vady na štíhlosti nemilosrdně eliminujeme, nedej bože, aby byl někde vidět nějaký faldík. Nasvěcujeme, mnohokrát mačkáme, kontrolujeme histogramy, vylepšujeme, abychom v počítači vylepšili ještě mnohonásobně. A příroda? I nad tou jsme převzali na našich fotografiích moc. Vytváříme umělé ráje, nepřirozené barvy, ideální kompozice. Sterilizujeme. A sterilizované pak konzumujeme.
Ach jak jsou Ti nádherní lidé s tím novým mobilem šťastni.
Jé, tam bych chtěla jet, do toho ráje s bílým pískem, čirým mořem, stále jasnou oblohou, ševelícími palmami a stoly plnými jídla na mořské pláži...
Musím zhubnout a nechat si píchnout botulotoxin, abych byla tak mladá a krásná jako ta modelka v nádherných šatech od…
Vytváříme si svůj svět, který nás však místo uspokojení, žene stále dál, až se nakonec většina z nás cítí být štvanci. Sterilní fotografie nám vnucují sterilní dokonalost a mnozí se s touto dokonalostí ztotožňují a snaží se ji nalézt a dosáhnout. Chceme být krásnější, štíhlejší, mladší, lépe oblékaní, vzdělanější, bohatší, mít mladé milence a milenky, být sexuálně výkonnější, chceme jezdit do palmových rájů, mít nejmodernější mobil a auto, koupit si nový dům za městem… Chceme si naordinovat lásku, štěstí, spokojenost…
A tak vylepšujeme fotografie. Nejen ty reklamní, ale dokonce i ty, které jsou vytvářeny se záměrem zastavení se, vyvolání emocí, zamyšlení se, prostého ukázání… Kolik fotografií z těch, které jsou předváděny na různých výstavách, nejsou počítačově vypiplané k takzvané dokonalosti? Samozřejmě (snad) vyjma reportážních.
Svým srdcem jsem fotografování propadla. Stále jsem přesvědčena, že nejkrásnější fotografie jsou z filmu, toho úžasného média, nesmazatelně zachycujícího neopakovatelný okamžik a proměňujícího talent fotografa. A právě film vnímám jako srdce toho nádherného fotografického procesu. Ale mlýnské kolo komerce mne pomalu začíná schroustávat. Začala jsem slušně ovládat Zoner Photo Studio, lehce pronikám do Adobe Photoshop. Koupila jsem kinofilmový scanner, abych mohla pracovat se svými fotografiemi a abych ještě chvíli mohla odolat koupi digitálního fotoaparátu. Učím se optimálně skenovat a snímky následně upravovat. Proč? Protože bych jinak měla smůlu. Neprodala bych žádná práva na užívání fotografií a pravděpodobně ani žádné fotografie do interiérů. Ani média již negativy neberou, vše musí být v digitální podobě. A vše musí být perfektní, dokonalé. Poptávka to vyžaduje. Technologie jsou tomu přizpůsobeny. Ceny to podporují. Dokonce ani tato fotogalerie by nevznikla, kdybych své fotografie nepřevedla do digitální podoby.
A tak hledám místo, kde neztratím své srdce a přitom duše mých fotografií osloví jiné, kteří jim dají šanci… Vím, že si budu muset pořídit digitální fotoaparát a také vím, že si ponechám i svůj kinofilmový. Vím, že digitální podoba fotografií je dnes nezbytná, ale také vím, že mé úpravy budou vždy jen takové, abych nevyhnala z fotografie její duši a přirozenost. Nechci činit lidi šťastnými novým mobilem, chci hladit jejich duše… Proto jsem doplnila název této fotogalerie. photoexpo.cz…fotografie s duší
p.s. Na připojené fotografii jsem já. Fotografoval mne známý český fotograf Hugo Vítámvás. Fotografie je bez sebemenší retuše, bez sebemenší sterilizace. Prostě jsem to skutečně já :=)